Ne hlasitý vzlyk – takový, kdy zatnete čelist a snažíte se jím dýchat, aby vás sousedé neslyšeli. Měla jsem hlínu pod nehty, mulč ve vlasech a malý květináč levandule svíraný v ruce, jako by mě mohl ukotvit. Pořád jsem se jen dívala na ten nudný, prázdný roh plotu a říkala si – takhle vypadá, když jsem uvízla.
Protože to nebylo o zahradě. Nikdy to není, že ne?
Bylo to o pocitu, že jsem nechala uplynout příliš mnoho sezón, aniž bych něco rozkvetla. O tom, že jsem se držela kousků sebe sama, které mi už nesloužily. O tom, že jsem zapomněla, jaké to je postavit vlastníma rukama něco, na co jsem se cítila hrdá.
Tu noc jsem otevřela aplikaci Tedooo. Ani nevím proč – možná jen proto, abych se procházela a cítila se méně sama. Ale našla jsem příspěvek od někoho, kdo proměnil svůj smutek v barvu, kdo řekl: „Začněte s tím nejmenším rohem. Zbytek přijde sám.“
A tak jsem to udělala.
Jednou jsem napsala řemeslnici, od které jsem si koupila fixy na bylinky,
